Felinoterapie - NCHK

Udržení rovnováhy

Pro úspěch terapeutického nebo aktivizačního programu je důležitá schopnost realisticky odhadnout prostředí, ve kterém bude tato intervence probíhat a zajistit, aby toto prostředí bylo pokud možno co nejoptimálnější z hlediska potřeb klienta a způsobu práce týmu. Součástí tohoto prostředí je klient, personál zařízení, handler i jeho kočka. 

Abychom byli schopni realistického odhadu, potřebujeme dobře znát zařízení a prostor, ve kterém bude intervence probíhat a zmapovat všechny stěžejní body z hlediska klientů i kočky. Potřebujeme znát klienta, personál zařízení i své vlastní reakce a řeč těla a reakce svého zvíře.

Jak již bylo zmíněno, základem AAI – felinoterapie je hluboký vztah důvěry a bezpečí mezi handlerem a jeho kočkou. Potřebujeme znát dobu, kterou naše kočka potřebuje na zklidnění při stresující situaci, potřebujeme vědět, jaké jsou spouštěče stresových reakcí a co kočku naopak uklidňuje.

V minulosti doporučovali odborníci na AAT a AAA, aby kritéria pro výběr zvířat vzala v úvahu následující faktory :

• fyzickou charakteristiku zvířete

• osobnostní charakteristiku (zvláště předvídatelnost chování a schopnost odhadnout reakci zvířete z řeči jeho těla)

• stupeň vazby k lidem

• vztah mezi pracovním zvířetem a jeho handlerem (Holmes, 1988)

 Současné výběrové procedury AAT a AAA mají někdy tendenci zaměřit se na pouze to, zdali zvířata a jejich handleři projdou testem nebo hodnocením v nějakém období jejich kariéry, a nezaměřují se na posouzení toho, zdali zvíře a handler společně mají schopnost obohatit terapeutický cíl u specifického jednotlivce nebo programu. Jinými slovy zkoušky a testy týmu nejsou specifické pro každý jednotlivý intervenční program, jehož se týmy účastní. 

Proč je to důležité si lépe představíme, když porovnáme nároky kladené na terapeutický/aktivizační tým při herní terapii či aktivizaci za podpory a pomoci zvířat pro seniory s Alzheimerovou demencí oproti programu zaměřeném na podporu řečových dovedností u předškolních dětí.

Existuje pozorovatelné, identifikovatelné zvířecí chování, které obohacuje terapeutickou intervenci. Některá z těchto chování mohou být spontánní a jiná mohou být podpořena tréninkem za pomocí operantního podmiňování v domácím prostředí. Pro AAI vybíráme taková zvířata, která vykazují jak spontánní chování (mají talent), tak naučené chování potřebné pro určitý typ intervence v oblasti zoorehabilitace a zároveň mají poměrně vysoký práh stresových reakcí a rychlou reakční dobu návratu ze vzrušeného stavu mysli do normálu.

Bez ohledu na typ AAI programu je ale pravda, že chování, která jsou vyžadována, aby se lidé cítili v bezpečí, pohodlí a ve spojení se zvířaty, se kterými na sebe vzájemně působí, zůstávají shodná (konzistentní).

Schopnosti zvířat a handlerů předvádět specifické chování závisí jak na faktorech prostředí , tak i na týmových dovednostech a talentu.

Aby intervence byla účinná, je třeba, aby handler i jeho zvíře bezpodmínečně přijímali klienta a interagovali s ním a naopak. Zvíře, které se necítí v daném prostředí v bezpečí, nedokáže emocionálně koregulovat s klientem tak, aby oba pociťovali uvolnění a klid, nebo aktivizaci. Proces bezpodmínečného přijetí je to, co dává lidem pocit, že zde existuje spojení nebo vazba mezi nimi a zvířetem. A je to v první řadě tento pocit, který motivuje lidi, aby se účastnili terapie nebo aktivizace, učení, diskuzí nebo dalších cílených aktivit se zvířaty. Zvířata, která zahajují fyzický kontakt, zůstávají v spojení s klientem, poskytují mu zpětnou vazbu, navazují oční kontakt, respektují osobní hranice a přizpůsobují své chování danému stavu klienta a situaci, sdělují klientovi, že spojení bylo navázáno a existuje. (Butler, 2004). Jednoduše to, aby handler natrénoval se svým zvířetem navázání očního kontaktu a kočka ho posléze navazuje s klientem v cizím prostředí, když vyslovíme její jméno, je dost na to, aby to vytvořilo pocit spojení a sounáležitosti. Jinou zpětnou vazbou podporující pocit sounáležitosti je bezpodmínečné přijetí pamlsku (zvíře je dostane bez toho, aby muselo vykonat nějakou činnost) nebo přijetí pamlsku za vykonanou činnost (např. jednoduchý tréninkový prvek). Obecně z hlediska pohody zvířete a jeho pocitu spokojenosti je lepší používat získání pamlsku jako odměnu za nějaký drobný splněný úkol, který může iniciovat i klient. A toto chování opět trénuje handler se svou kočkou nejprve v domácím prostředí. Tím se i natrénované chování, které s sebou tým „přinese“ do zařízení, stává pro zvíře  součástí iluze kontroly nad prostředím, jednoho z nejdůležitějších primárních posilovačů chování a naprosto stěžejního principu v polyvagální teorii.

Chování zvířete, které je kontraproduktivní a brání terapeutickému procesu zahrnuje:

• apatii

• odpor k zapojení se

• nerespektování personálních hranic

• jakékoliv chování, které by mohlo být interpretováno jako agresivní nebo spojené se stresem.

Někteří autoři se domnívají, že důvody zvířecího chování v dané situaci nejsou pro klienty tak důležité, jako dopad samotného chování. Domníváme se ale, že tento postoj může být potencionálně velmi nebezpečný. Součástí AAI je i vzdělávání klienta úměrné jeho schopnostem. Pokud pozorujeme u zvířete projevy, které jsou rušivé či nepříjemné pro klienta, je třeba hledat jejich příčinu a pomoci zvířeti, aby se cítilo lépe a v bezpečí. Týká se to všech projevů zvířete – tedy vokalizace, řeči těla, pachových signálů.

Určitě se ale shodneme na tom, že přátelskost, sebeovládání a sebejistota zvířete i handlera jsou nezbytné kvality pro AAT a AAA. Účastníci intervence – tedy i klient – musí zároveň respektovat personální hranice a intimní prostor zúčastněných, tedy i zvířete. Správné a nenásilné nastavení hranic v AAI je jedním ze zásadních požadavků úspěšné a oboustranně radostné intervence. Poučení klienta – úměrné jeho stavu – o preferencích zvířete včetně dotyků by mělo být alfou a omegou AAI.

To, jak zvíře interaguje v zařízení, často svědčí o úrovni jeho pohody. Prioritou AAI nesmí být pouze potěšení klienta nebo skupiny lidí včetně handlera.  Zvíře, které je konzistentně umísťováno do neudržitelných situací může nakonec oplatit stejným. Zde je další příklad toho, jak rozhodující jsou handlerovy dovednosti. Pokud není handler dostatečně citlivý a nerespektuje potřeby zvířete, může bezděčně umístit své lidské potřeby nad potřeby zvířete. To může mít za následek onemocnění submisivního zvířete, nebo agresivitu v případě sebevědomého nebo bázlivého zvířete.

Zvířata si musí být jistá ve svých interakcích s lidmi. Pak snáze překonají výjimečný negativní zážitek vyplývající z neobratného dotyku klienta s artritickými klouby nebo spastickými svaly. Nicméně handler by vždy měl své zvíře chránit a snažit se takovým situacím co nejvíce vyhnout.

Vytvoření rovnováhy během intervencí AAT

Butler (2004) uvádí, že na programy AAT a AAA lze nahlížet v rámci kontextu rovnováhy a korekce. Tento koncept rovnováhy může poskytovat důležité informace o interakcích AAA a AAT. Jako děti jsme se učili o rovnováze a korekci na hřišti. S vybalancováním kládové houpačky malé děti rychle odhadnou, že houpání se není jen otázka velikosti a síly. Klíč k úspěchu na houpačce spočívá ve schopnosti a ochotě účastníků korigovat zachování rovnováhy.

V programech AAT a AAA jsou zvíře a handler jako tým na jedné misce vah a prostředí na druhé misce vah. Když jsou týmy a prostředí v rovnováze, lze očekávat, že intervence bude úspěšná. Na kompenzaci (korekci) lze nahlížet  buď jako na přidání ekvivalentu na jednu stranu, nebo naopak ubrání / eliminaci nežádoucího efektu straně druhé. Kočka může akceptovat malé děti a je pro ni jednoduché naslouchat jednomu dítěti, když hlasitě čte. Avšak je možné, že se stejná kočka bude cítit velice neklidně, pokud ji povezeme přeplněnou, hlučnou chodbou školy, v níž pomáhá dětem číst. Příkladem kompenzace by bylo, aby handler vezl nebo přenášel svou kočku po školních chodbách poté, co již žáci budou ve třídách.

Týmoví činitelé rovnováhy

Butler (2004) také poukazuje na to, že ačkoliv zvíře a handler pracují společně jako tým, každý handler a zvíře přicházejí s individuálními úrovněmi pohody / stresu, talentu, dovedností, zkušeností a důvěry v sebe navzájem. Každý tým tak předvádí svůj vlastní vyvážený výkon zvířete a handlera a společnou interakci a každý tým je jedinečný.

Úroveň pohody závisí na individuální schopnosti každého člena týmu vyrovnat se s prostředím. Pohoda je ponejvíce problém týkající se zvířete jednoduše proto, že handler nebere opakovaně tým do prostředí, kde se necítí pohodlně.

Prostředí pro AAT a AAA je pro zvířata stresující už jen proto, že pokud tým nenavštěvuje konstantně stejné zařízení, dochází ke změně teritoria, což je pro kočku jeden z největších stresorů vůbec. Dochází také k narušení denní rutiny zvířete a vyžadování činnosti, které nejsou typické a normální pro jeho živočišný druh. Klíčové je určit, jak rychle se kočka dokáže zotavit ze zásahu do své denní rutiny, zdali dokáže pohodlně zvládnout prostředí a užít si vzájemné působení. Vnímání jednotlivých událostí zvířetem se může velice lišit od vnímání téže události handlerem nebo klientem. Úroveň důvěry zvířete v handlera je založena jak na jejich celoživotním vztahu, tak i na tom, jak zvíře vnímá handlerovo chování v dané chvíli. Právě proto musíme stále vkládat na konto důvěry naší kočky a vybírat z něj jen tehdy, pokud je to naprosto nezbytné, například při ohrožení jejího života.

Nejpodstatnější kvalita obou členů AAI týmu (kočka i handler), a která bývá často přehlížena, je talent. Talent je vrozený dar. Někteří lidé jsou talentovanými pianisty, jiní prostě jen hrají na piano. Talentovaní handleři jsou schopni poradit si s realitou současné situace a jednat jako ochránci svého zvířete či zvířat. Talentovaná zvířata jsou schopna projevovat chování, které bylo již dříve popsáno jako terapeutické.

Dovednosti vypovídají o naučeném i získaném chování týmu. Vysoká úroveň dovedností ale nikdy nemůže kompenzovat nedostatek talentu. Některá zvířata mohou být trénována, aby setrvávala navzdory rozptylování a smyslovému bombardování. Jen proto, že některé zvíře je ochotné tolerovat zničující prostředí, neznamená, že lidé mají právo zvířata vykořisťovat. Někdy prostředí nakládá na zvířata více, než mohou unést a je na zodpovědnosti handlera, aby takové vykořisťování své kočky nedovolil..

Vnímání silného soustavného pouta mezi handlerem a zvířetem zvyšuje důvěru všech v tým. Handleři, kteří hovoří normálním všedním tónem a kteří navazují se svými zvířaty kontakt, ať již dotykem nebo mluvením, opakovaně dávají najevo, že  mezi nimi a jejich zvířetem (zvířaty) existuje hluboký vztah. Tím přenášejí klid, vzájemný respekt, úctu a lásku i klientům. Tvoří pro ně obraz zdravého a laskavého vztahu mezi zvířetem a člověkem. A v tom spočívá i vzdělávací role týmu v AAI. Handlerovy dovednosti by měly odrážet milující partnerství se zvířetem, přičemž zároveň představují jistotu, že handler má zvíře pod kontrolou a může snadno přesměrovat jeho chování, pokud je to nutné (Butler, 2004). 

Naproti tomu, když handler nevěnuje svému zvířete pozornost, nerespektuje ho, nedotýká se ho, zanechává to zcela jiný dojem. 

Zásadou felinoterapie je, že z ní nejen všichni zúčastnění včetně kočky profitují, ale též je obohacuje a přináší jim radost.